Z naší jachty Tea jsme se vrátili teprve před dvěma týdny a nyní jsme na ni jeli již vyloženě s pocitem povinnosti. Počasí venku bylo tak deprimující, že by si člověk nejraději zalezl někam ke krbu a otevřel knížku. Co naplat, vlastnictví zavazuje a lodička vyžaduje soustavnou péči a kontrolu, takže jsme s rozporuplnými pocity vyjeli.

Cesta byla tak špatná, že jsme do maríny přijeli s tříhodinovým zpožděním. Námraza a k ní tak hustá mlha, že by se za ni nemusel stydět ani Rákosníček, se táhla od Slovinska až po chorvatský tunel Sv. Rok. Litoval jsem, že se nedělají radary i pro auta.

Sv. Rok je magický milník, který rozděluje počasí. Vjíždíte do něj v mrazivé mlze a sněhu a vyjíždíte do slunečného jara. Rozdíl teplot před a za tunelem činí téměř vždy přes 8 °C. Po příjezdu do maríny, se stále ještě jarním počasím, z nás veškerý splín českého marastu spadl a byli jsme rádi, že jsme nezůstali doma a vyjeli.

Tea byla od Gorana opět vzorně připravená včetně naplněných plynových láhví (ano, po zářijové přeplavbě do Itálie na to už nikdy nezapomenu) a nezávislé topení Webasto téměř okamžitě příjemně prohřálo celý interiér. Goran nám navíc jako bonus připravil velmi milé překvapení – opravil dřevěný kryt hlavní lukny a teakový povrch stolku v kokpitu. Vypadají nyní jako nové. Byl to od Gorana pěkný vánoční dárek.