Jsme stát v centru Evropy, přesto se první zmínky o námořní plavbě datují daleko do minulosti. Již v roce 1241 musel uherský král Béla IV. před náporem tatarských vojsk ustoupit až do Dalmácie, kde založil vojenskou flotilu, která měla sedm trojveslic. Prvním velitelem byl jmenován Slovák Marínus z Blažoviec u Turce, jehož admirálská vlajka je uchována v newyorském Metropolitan Museum of Art. Za doby vlády Matyáše Korvína byl dalším Slovákem, který velel uherské flotile, Betek z Plešivce. Ale nebyli to jen slovenští admirálové, kteří se plavili po mořích, byla to i řada prostých lidí, o čemž svědčí záznam z roku 1675 o transportu mužů z leopoldovského žaláře na námořní galeje do Neapole.

Do československé námořní historie patří i jedinci, kteří podnikli významné námořní plavby, jako Oldřich Prefát, který se plavil z Benátek do Palestiny a celou plavbu podrobně popsal. V 18. století se slovenský šlechtic Moric A. Beňovský při útěku ze sibiřského vyhnanství zmocnil námořních lodí Petr a Pavel a s přáteli se vydal na cestu kolem Asie a Afriky. Dostal se až na Madagaskar, kde je po něm dodnes pojmenována ulice v Tanarive. Beňovský byl i zručný obchodník a námořník a byl prvním z Čechů a Slováků, který se plavil po Čínském moři.

Století páry

Nejvíce Čechů a Slováků však poznalo, jak chutná plavba na moři, za doby Rakousko-Uherska. Přišlo 19. století, tedy století páry, a v našich zemích byl velmi dobře vyvinutý strojní průmysl. Proto se na různých námořních lodích plavili čeští lodníci a strojníci. Byli velmi žádaní a dokonce se v různých análech píše, že i na Titaniku sloužili čeští námořníci. Nesmíme ani zapomenout na český vynález lodního šroubu, který si nechal patentovat v roce 1866 Josef Ressel a který změnil na dlouhou dobu způsob pohonu velkých i malých lodí.