Její jméno mělo uctít největší britskou vladařku, jak nastínil Jiřímu V. zástupce rejdařství Cunard, majitele rozestavěného trupu 534. „Má žena bude potěšena,“ dostalo se mu ujištění. A tak namísto zamýšlené Viktorie čekalo na novou loď jméno Mary. Budoucí národní pýchu začalo montovat 4000 dělníků dvaceti profesí v prosinci 1930. Rok nato zůstal z 80 procent hotový trup stát v loděnici vylidněné hospodářskou krizí, bez výhledu na dokončení. Vynucenou pauzu, trvající 28 měsíců, zrušil až příslib vládní dotace pod podmínkou sloučení obou krachujících rivalů, firem Cunard a White Star Line. Půl roku poté, 26. září 1934, klouzalo po rampě do skotské řeky Clyde jejich první společné veledílo za zděšeného křiku publika. Ocelová královna ignorovala předpisy a do vln se vrhala s nadšením, které zbrzdily až bezpečnostní řetězy.

Bitvy u rýsovacích prken

S výdrží davů čekajících u dveří nového supermarketu stáli Britové v květnu 1936 fronty na prohlídku „jejich“ světového unikátu. Přes 15 tisíc zvědavců zaplatilo za vstupenku čtvrtinu denní mzdy. Po první plavbě prý Queen Mary také přišla o všechny popelníky. Spatřit lodní královnu, něco z ní vlastnit či dokonce na ní plout bylo uznávaným projevem vlastenectví. Předválečný Atlantik sloužil designérům jako obří testovací nádrž, kterou vířily stovky metrů dlouhé kolosy, hnané motory o síle padesáti lokomotiv. Postavit nejlepší (tedy největší či nejrychlejší) linkový parník se stalo národní ctí. Například Francouzi tak přidali nové Normandii extra salón jen proto, aby tonáží předčila svou britskou rivalku Queen Mary.