Někdy na začátku šedesátých let, když mi bylo sedm let, jsem se poprvé dostal s rodiči do Benátek. Byl jsem uchvácen spletí kanálů i starými paláci. Nejvíc mne však zaujaly černé lodě, které gondoliéři dokázali hnát vpřed jen jediným veslem. Pro mne, dítě z Dubrovníku, jež vyrostlo mezi jinými loděmi, to byl zvláštní svět.

Zatímco jsem z paluby vaporetta, které v benátských kanálech vykonává funkci autobusu, obdivoval paláce a gondoly, projel okolo nás na krátkou chvíli nádherný mahagonový člun s koženými sedadly, který zas rychle zmizel v jednom z bočních kanálů. Člun vyrobený ze vzácného dřeva mi zůstal jako uvězněný v paměti, jeho vzhled i zvuk jeho motoru.

Můj otec, inženýr a stavitel lodí, spolu se svým přítelem ze Švédska ještě dlouho komentovali nádherný lak na trupu člunu, dlouho se dohadovali o tom, kolik vrstev laku bylo zapotřebí k dosažení tak dokonalé kvality. Krásu lodi přirovnávali ke sklu z Murana. To byla první Riva, kterou jsem v životě spatřil. To jméno mi tenkrát nic neříkalo.

Rolls-Royce na moři

Byl jsem očarován jeho krásou a za několik let jsem se pokusil, s otcovou pomocí, vyrobit model tohoto krasavce z benátských kanálů. Byl to první model, který jsem vyrobil, a stále ho mám doma, střežím ho jako oko v hlavě. Dokonce i můj syn si s modelem člunu stále hraje a vylepšuje jej barvami. Také proto jsem na tento benátský člun nemohl nikdy zapomenout. Život mne pak odvedl daleko od moře, mezi herce a filmaře.