Historie je piráty zamořena. Kdo nepřevážel zboží, ten je kradl, ať už na vlastní pěst, či z pozice korzára pro svého vládce. Předkové Chorvatů, Ilyrové, ukradli dokonce samotného Cézara, za což zaplatili životy a následnou anexí své země.

Zločinec či národní hrdina?

Přestože aktuálním trendem je spíše propouštění, nábory do posádek pirátských bárek se konají každodenně a na „pracovištích“ ve vodách Indonésie, Bangladéše, Nigérie a populárního Adenského zálivu působí několik tisícovek podnikavců. Na rozdíl od svých předchůdců netrpí hladem ani kurdějemi, umějí nejen číst a psát, ale také ovládat radar a brouzdat po internetu, a když je chytí, nejdou na popraviště, ale zavolají svému právníkovi.

Odborníci dnes rozeznávají dva typy pirátských nenechavců. Asijský pirát je brutální mladík, který se ohání mačetou a popraví 32 procent zajatců. Napadá kotvící lodě a rabuje jejich sejfy. Oproti němu je africký pirát lidumil s granátometem, který omylem usmrtí dvě procenta posádky při obsazování prchajícího plavidla. Nekrade cennosti, ale lidi, z čehož má stonásobně vyšší příjem než jeho asijský kolega. Na rozdíl od něj také hájí svůj byznys vznešenou myšlenkou „ochrany země před cizáckou hamižností“.

S tímto posláním totiž kdysi vyplouvaly chatrné rybářské loďky vstříc obřím asijským i evropským trawlerům, aby vybraly „daň“ z jejich ilegálního rybolovu (do 200 mil od pobřeží země). S jídlem rostla chuť a dnešní výběrčí loví zlaté rybky i 500 mil od svého revíru. Jejich mluvčí, Sugule Ali, ale stále tvrdí: „Hlídáme naše moře. Berte nás jako pobřežní hlídku.“